2. You are our

9. ledna 2012 v 19:00 | NellS |  You are our
Docela mě psaní této povídky chytlo, proto je tu tak rychle další pokračování. Snad se bude líbit, pznámky, komentáře pište dolů, budu jedině ráda.

O několik hodin později sedím na posteli ve velkém pokoji, který je honosně vybavený, pokoj jak ze zámku. Snažím se vyrovnat s časovým posunem. Nebo ne. Snažím se vyrovnat s životním posunem, rozdílem… Už teď mi chybí máma, Jess a Lee.
Měla bych být šťastná? Dostala jsem se do pohádky, to jsem si jako malá přála. Mám velký pokoj, velikou postel s nebesy, okna od podlahy ke stropu, vlastní koupelnu s vířivkou a šatna ta je taky větší něž můj bývalý pokoj doma. Dům je veliký, je tady kuchař, dvě služky, komorný, vrátný, šofér a ještě dva asistenti, jeden Victorie a druhý táty. Dům se nachází v centru Londýna. Co víc si kdo může přát. A co se přihodilo od doby z letadla…
Znovu jsem si prošla všechny dopisy a snažila jsem si je nějak rozebrat a rozluštit skytá poselství, však na nic jsem nepřišla. Jakmile letadlo přistálo a já vyšla ven, už tam na mě čekalo auto, vlastně limuzína, abych byla přesná. Řidič mi otevřel dveře a já nastoupila. Opět kožené sedačky tentokrát ale černé. A tam na sedačce ležel malinký pejsek s dopisem.
Dopis jsem rozbalila, už mě ani nezarážela ta podivná pečeť.

Katherine
vím, jak je těžké opustit vše a všechny, co znáš a máš ráda, já sám jsem si tím párkrát prošel. Doufám, že ti tento pejsek (je to samička), alespoň trochu pomůže. Nevěděl jsem, jakou rasu máš ráda, proto jsem vybral takového, který se mně a Victorii líbil. Je to plemeno Ši-tzu. Snad se ti bude líbit.
Táta
Když jsem dopis dočetla, limuzína už byla v pohybu. Vzala jsem si ji na klín a vymýšlela jméno.
"Tak jak pak ti budeme říkat?" Zeptala jsem se jí, věděla jsem, že mi nic neřekne, ale co. Jako malá jsem měla morče, máma zvířata moc v lásce neměla a já se s tím časem smířila.
Projížděli jsme ulicemi Londýna, nikdy v životě jsem nebyla jinde než New Orleas a najednou jsem v Evropě. To je jak sen, ne kdyby to byl sen, byla by tu máma se mnou. Moje pocity byly smíšené, těšila jsem se, až poznám tátu, babičku a dědu, bála jsem se, jací všichni budou…

Zatavili jsme před domem, který byl tak velký, nevím, jak bych ho měla popsat, nebyl to moderní dům, ale bylo vidět, že majitelé jsou bohatí. Neměl zahradu, jak by taky mohl v centru Londýna? K hlavním masivním dveřím vedlo pár schodů, kde nahoře stáli dva muži oba v oblecích. Šofér mi otevřel dveře, já popadla Becky a jdeme na to.
Došla jsem až nahoru k nim.
"Dobrý den, lady Katherine Harewoodová, jaký jste měla let?" Zeptal se mě starší muž. Nechápu, jak mě může znát.
"Dobrý a vy jste?" Slůvkem dobrý nemůžu nic zkazit.
"Já jsme Carle, pracuji pro vaše rodiče, kdyby jste cokoliv potřebovala obraťte se na mě. Jinak vaši rodiče už na vás čekají nahoře v salonu, následujte mě." Mladší muž otevřel dveře, já prošla dovnitř a hned za mnou šel Carle.
Vstoupili jsme do haly, která byla z mramoru a nábytek byl z tmavšího dřeva. Přímo proti mně bylo velké točité schodiště, nahoře byla další dvě nebo tři patra. Po levici i po pravici jsem měla dvoukřídlé dveře.
"Prosím následujte mě."
Prošli jsme asi třemi obývacími pokoji a nakonec vstoupili do pokoje, kde naproti dveřím byla velká okna se závěsy, které byly momentálně odtažená, zbývající tři stěny byly zaplněny od stropu až k podlaze knihami, v jedné stěně byly ještě i dveře. Uprostřed místnosti byly tři gauče a konferenční stolek.
Na gauči seděl muž a vedle něho žena. Muž byl oblečený v saku a žena měla na sobě kostýmek.
"Katherin, tak jsme se na tebe s Victorií těšili." Jo tak tedy, táta se zvedl a šel směrem ke mně. Já se nezmohla na nic jiného než na pousmátí. Musím totiž poznamenat, že po celých patnáct let mi neposlal ani jeden dopis a najednou se na mě těšil, to nemohl nikdy přijet? Když ke mně došel a obejmul mě, zvedla se i Victorie, jak jsem si domyslela.
"Moc jsem se na tebe těšila Katherin, já jsem Victorie, manželka Richerda tvého táty." A podávala mi ruku, zřejmě by bylo dost nezdvořilé ruku nepřijmout, konec konců ona se ke mně zatím chovala zdvořile a přátelsky, na rozdíl od táty, který o sobě nedal vědět patnáct let a najednou se mi rozhodne změnit od základů život a ani se mě nezeptá, co já na to.
"Taky mě těší." A na tváři jsem vykouzlila, co nejroztomilejší úsměv.
"Pojď, sedni si, máme si toho co říct." Pobídnul mě táta a ukázal na sedačky. Vybrala jsem si sedačku naproti té, na které seděli oni. Přece jen je znám ani ne minutu. V tom jsem si všimla, že Carle už v místnosti není a dveře jsou zavřené.
"Připravila jsem pro tebe pokoj, snad se ti bude líbit, a kdyby ne, ráda ho společně s tebou předělám, tvoje maminka říkala, že máš ráda černou a červenou barvu, takže… Taky musíme zajít na nákupy a nakoupit ti nějaké nové oblečení." Začala ze sebe Victorie chrlit.
"Miláčku, to stačí, uklidni se ano, teď ji tu máme a máme i mnoho času, ano. Katherin, víš, Victorie se na tebe tak těšila, vždy chtěla mít dítě, ale nemohla, takže vlastně ty jsi její sen." Jo, asi čekají, že něco řeknu, ale co? Já opravdu nemám ponětí.
"Pane, večeře je na stole." Kde se vzala, tu se vzala nějaká služebná.
"Ano, děkuji vám Stelo, už jdeme." Odpověděl táta a společně s Victorie se zvedli.
"Pojď, určitě máš hlad?" Usmála se na mě Victorie. Všichni tři jsme vyšli ze dveří a šli dalšími pokoji chodbami, až jsme přišli do jídelny další obrovité místnosti.
Tentokrát tam byl dlouhý stůl uprostřed místnosti obklopený mnoha židlemi. Na stole byli svícny, plno talířů a několik vidliček a nožů pro každého. Tak toto bude pro mě španělská vesnice, já, která jedla tak akorát hamburgr ruka, mám jíst tolika příbory?
To už u jedné židle byl Carle a přátelsky se na mě usmíval, když viděl můj výraz a obavy. Snad si toho táta nevšiml. Šla jsem se posadit na židli, táta pomohl Victorie se posadit a sám si sedl do čela stolu, takže mě měl po levici a Victorii po pravici.
"Pozítří pojedeme k Richerdvým rodičům na venkov, koupila jsem ti nové kufry, ty teďka budeš potřebovat a zítra půjdeme nakupovat nějaké to oblečení, už jsem ti něco koupila, ale to rozhodně nestačí." Začala ze sebe opět chrlit Victorie.
Zbytek večeře proběhl tak, ona a táta pořád mluvili a já jen seděla a poslouchala. Dozvěděla jsem se, že babička s dědou vlastní statek s koňmi a dobytkem, moc se na mě těší, nedaleko odtamtud je golfové hřiště. Tátovi a Victoriiny přátelé se na mě taky těší i dokonce i jejich děti, které budou se mnou chodit na stejnou školu…
Po večeři mě Ingrid, další personál tady v domě, zavedla do mého pokoje, který je ve druhém patře. Kufry už byly u nohou postele.
"Přejete si, abych vám vybalila, lady?" Vyrušila mě z mého uvažování ta žena.
"Ne, to je v pořádku, zvládnu to sama." S tím se ona žena otočila, zavřela za sebou dvoukřídlé dveře a nechala mě po dlouhé době samotnou. Z pokoje vedli troje dveře, jedny na chodbu, druhé do koupelny a třetí do šatny jestli se tomu tak dá říkat.
Vybalila jsem si pár věcí, i když moje věci, jsem do toho moderně starého luxusního domu, jaksi nezapadli. Vzala jsem si deníček, který jsem od mamky dostala, jako dárek na rozloučenou se slovy "nový život potřebuje nový deník". Až teď jsem si všimla Becky ležící v jejím pelíšku u mé postele.
No a to je asi všechno, co bych vám mohla vyprávět, snad je to jen sen…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Podepsané obrázky jsou autorské, ostatní nejsou...
Všechny texty jsou vlastní tvorba, až na pár výjimek, které zahrnují například Věty mého
stdce, texty písniček...